Čeho si zvlášť vážím na své mateřštině (a proč)
8. ledna 2010
Semestrální práce z předmětu Kapitoly k filosofii jazyka I.
Mateřský jazyk jest pokladem každé země, národa či uskupení. Kdo haní jej, věčným kalichem studu polit býti měl. Vždyť právě slovem, avšak také mlčením, dokážeme přesně vyjádřit své city a potřeby, poděkování i úctu. Mezi převozníky shluků samohlásek a souhlásek ční jeden starý, zjizvený, však stále elegantní a hravý, kterého lze s pokorou nazývat Český jazyk. Jazyk, který se přes tisíc let utvářel v srdci stařičké a všetečné Európy. Vzešel z praslovanštiny, aby po další desítku století mohl kráčet po Zemích Koruny české ruku v ruce se svými řečníky a dávat světu na odiv unikátní myšlenky konkrétního národa. Prošel si útlakem i reformami a svým příběhem upoutal nemalé množství lidí, kteří se v odlišných dobách až dodnes starají o to, aby jeho krása neupadala.
Čeština je různorodá, přizpůsobivá, hravá. S její pomocí lze vytvořit nádherné kombinace slov a sousloví, pročež se skladba stává rovnoprávným uměním. Díky své ohebnosti a tvárnosti jednoduše a přesně vystihuje spoustu situací, kde jiné jazyky selhávají. Historický vývoj má zase za následek to, že se jedná o bohatý jazyk ve smyslu hovorovosti. Mezi spisovným vyjádřením a obecnou češtinou vystupuje hovorová čeština, zatímco pod obecnou češtinou se skrývá mnoho nářečí a slangů. Hravost lze zase uplatnit v odstavcích s knižními výrazy a krásnými přechodníky pro nabuzení nostalgie nebo romantiky, na druhou stranu také argot může být originální a zvukomalebný.
Náš mateřský jazyk je také dost složitý. Vždyť jen výčet pravidel a výjimek pojme nepřeberné množství stran. A ten, kdo má těžší úkoly, má také vyšší cíle. Ovládat češtinu vyžaduje jazykové mistrovství a chvála člověku snažícímu se přinejmenším o čistotu či plynulost. V psaném slovu se dá odhalit jeho záměr a snaha. Ač se v něm dnes může vyskytovat mnoho novotvarů, přejatých slov z němčiny, francouzštiny, angličtiny, italštiny, řečtiny, ruštiny, nebo dokonce arabštiny a turečtiny, některými prvky je dodnes unikátní. Především úctu si zaslouží Jan Hus, který je považován za tvůrce nabodeníček, nebo Josefové Dobrovský s Jungmannem – autoři gramatiky a českoněmeckého slovníku podílející se na „obrodě“ naší mateřštiny. Jen málo jazyků má typicky české „ř“, diakritika zpřesnila a ušetřila spoustu jiných písmen, jež převzaly i jiné národy (mj. Chorvatsko, Litva, …).
Jistě, každý jazyk má své kouzlo. Ale copak má nějaký tak krásná slova jako ta naše, která jsou kupříkladu ve státní hymně? Nikdo nemá nejkulaťoulinkaťější z nejkulaťoulinkatějších kuliček, čtvrthrsť složenou ze samých souhlásek, kouzelné slangy typu „včera jsem hópl do štatlu s honihárem za ovarem a u šmirglu zbliknul betálnó koc“, nářečí „japa tady budeš dlouho s totim?“…
Čeština je pomyslný český Svatý grál nekonečných kombinací nádherných slov a vět. Je to květ, který nikdo nezná nazpaměť.
Zdroje
- Wikipedie. Čeština [online]. 25. 1. 2003 [cit. 2010-01-07]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Čeština.
- INZINYR. Izer – Plzeňská mluva [online]. 1. 1. 2008 [cit. 2010-01-08].
Dostupný z WWW: http://www.youtube.com/watch?v=_VKEVx-ykyE. - MAREK, Bronislav. Slovník brněnskýho hantecu [online]. 1998, 4. 4. 2007 [cit. 2010-01-08].
Dostupný z WWW: http://www.hantec.cz/hantec/slovnik/slovnik.htm.