Jesenické vodopády vousatého praPraděda

1.–5. srpna 2012

Jeseník bez Jeseníku jako sen bez snu. Vím, že by mě děcka ze základky ukamenovala za návrh nového vzoru, jenže když tam bylo tak kráásně… Pět dní caprtání, fotografování – děkuju Filipovi s Michalem – a hraní deskovek v půli prázdnin mi probudilo úsměv ve tváři.


Vysoký vodopád, Bílá Opava, Praděd a Karlova studánka

Vzhledem k tomu, že Jíťa s Filipem jsou jeseničtí odporníci, o svých dalších pět dnů života v tisíci metrech nad mořem jsem se nebál. Odmítli jsme plánovat a kromě televize bez zvuku jsme naladili i sebe na poklidný běh času malebného slezského pohoří.

Zkrácený první den jsme obětovali Vysokému vodopádu, jehož přítomnost předvídal vlahý les plný sytě zelených, zdravých stromů. Šumění vodního pádu, vůně dřeva a jehličí bylo odměnou za návštěvu skrytých krás české přírody.

Čtvrtek byl nejdelším a nejnáročnějším dnem celého výletu, kdy to s námi šlo od desíti k desíti večer. Někteří by byli radši, kdyby platilo známé přísloví a my byli doma už v pět, ale… my se nedali. Cestou k výšinám jsme lemovali stříbrně studenou Bílou Opavu, kterou jsme v Barborce pod Pradědem vyměnili za vychlazené pití a fajnový oběd. Místní zpěvavý číšník a majitel zároveň si mě evidentně oblíbil (jak jinak… na mě zásadně letí jen chlapi) i přesto, že jsem mu nechcáč málem nezaplatil kofolu. „Ale to jste mě zklamal, Kubíku“ mi bylo několikrát zdůrazněno i další dny výletu. Cestou na Praděd jsme občas téměř předbíhali znavené cyklisty, provokovat jsem si dovolil jen jednoho. Chvilkové pronásledování bral s úsměvem – možná taky proto, že jsem toho ze soucitu brzo nechal. Doprovod přátel, kteří jeli z vrcholu na koloběžkách, jsem vyměnil za hudební a při sestupu jsem se ponořil do vlastních myšlenek obohacených o majestátní výhled do sluncem zalitého zvlněného okolí. Potkali jsme se v Ovčárně, odkud jsme po horní trase Opavy shlíželi na ranní cestu vedoucí údolím vyvrácených stromů. Nebyla to katastrofa, jakou si prožil krtek ve městě, ale popadaní velikáni museli kdysi čelit dechberoucí vichřici…

Aby toho nebylo málo, podívali jsme se ještě do Karlovy studánky a k vyhlídce na Rolandovu kameni – tam naše unavené úsměvy prozlatila zapadající denní hvězda. No a protože to bylo fakt krásný, náladu nám nezkazil ani Kaufland, kde neměli pořádný špekáčky na oheň a ani plážové volejbalistky, které se na noční olympijský zápas přioblékly, za což sklidily odemne a Filipa kritiku. „Vždyť jsou oblečený…“ zvolali jsme jednohlasně.

Mechové jezírko, Priessnitz a Venušiny kuličky

Třetí tradičně krizový den vyplnila vycházka do RejvízuMechovému jezírku. Cesty rašelinami se podobaly krkonšským, akorát lidí tu bylo jak na Svoboďáku. FilipMichalem a Tondou si u vstupu střihli jednu fotku „po dvaceti letech“, oproti původnímu obrázku však omylem proměnili pozice. A taky trochu vyrostli… Co jsme nenachodili, to jsme propálili u večerního ohně nebo s lítajícím talířem v ruce. Rozhodně bylo výhodné si teplo nastřádat, protože další den jsme se otužovali v nedalekém Priessnitzi.

Jeseník, který sousedí s Lipovou, totiž hned nad městem nabízí veřejné lázně. Přírodně-umělé bazénky s různou hloubkou osvěžují od kotníků až do půli těla. V jedné části je dokonce sprcha, ale tam by mě nikdo asi nevyhnal. Menší lanové centrum vytvořené i pro týmové soutěžení nás vrátilo do dětských let a navnadilo na odpolední procházku do naopak dospělácky pojmenovaného místa Venušiny kuličky. Po pravdě, správně tam má být misky, jenže to nám s Jančou nepřišlo tak… vzrušující. Co nebylo vzrušující už vůbec, byl několikasetmetrový úsek plný hovad a jiných štiplavých sviní. Ani ta miska v cíli úchvatná nebyla. Pět kilometrů jsme se táhli k malé zelené kaluži o průměru 75 cm s ještě menším výhledem na dvě pole v dáli.

Ani toto jediné malé zklamání za celou dovolenou mi nezůstalo dlouho. Na cestě zpět autem jsme míjeli zlatavá pole Hrubého Jeseníku, nad námi blankytné nebe s loudavými beránky a rovná, úzká silnice končila přímo ve slunci. Přistihl jsem se, jak jsem zase jednou melancholickej a odvolat to nešlo, Filip i Jitka se už smáli… Pro takové okamžiky neexistuje dostatečný popis, ale kvůli nim se těším na každé léto, jež dokonale popisuje píseň od Hradišťanu.

Na večerní lesní bar s náma unavené holky nešly. Jsem rád, že u nás něco takového vůbec existuje a celkem úspěšně funguje. Možná i proto, že je v kopci, jehož konec jsme si, pitomci, s Filipem zase vyběhli. Pro blbosti mě nikdo nemusí dlouho přemlouvat…

Bang! jsme si nezahráli tolikrát, jak jsem čekal, ale asi to nevadilo. Stejně mě furt strkali do vězení, holomci. A sedmý div světa se stal už tradiční hrou, která se jen vozí autem.


Na cestě domů

…jsme se rozhodně nenudili. Střihli jsme si to na Ramzovou, abychom si v autíčkách projeli pár serpentýn, děcka mi dokonce přispěla na krátký zorbing. Prý proto, aby si vychutnali ten pohled. Ale i tak děkuju. Trasa JeseníkBrno však zaznamenala ještě dvě zastávky. Výbornou pstruhárnu, kde jsme byli snad každý den, a Červenohorské sedlo, na které mám jednu krásnou fotovzpomínku. Z důvodu závisti ji publikovat nebudu, ale do životopisu si ji možná dám. :-)

Teď už vím, proč v názvu slezského pohoří je slovo „sen“ zakořeněno. Bylo nám dobře, bobře. A to jsme tě neviděli…


Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto Foto


© Odemne, 2003—2014

kontakt životopis zápisky
prohlášení o přístupnosti mapa webu