Jihofrancouzská vlajka by měla být modrobílozelená
23. červenca – 4. srpna 2011
S pěti přáteli jsme se vydali na jih Francie poznávat krásy vrchovin posetých vinicemi, vůně azurového oceánu a náručí Západních Pyrenejí. Vše na desetidenní cestě s Jérômem – naším skvělým hostitelem a průvodcem.
Ve třech barvách…
Kdybys tak mohl vidět tu pichlavě bílou, prašnou cestu, která skoro až oslepovala oči v blankytně modrém dni a rozprostírala se mezi nekonečnými pásy sytě zelených vinic… Nadpis článku bys pochopil taky. V psaném slovu je to nic oproti štěstí být na takovém místě. Do vinice Tariquet jsme dorazili autemticky, a protože fešná Francouzska nás ihned po výstupu z vozů zavedla do sklípku, pohled do okolí jsem si prodlužoval až po cestě zpět, v opojení sladkého bílého „Les Premières Grives“. Ale to jsem pár dní předběhl, takže hezky popořádku…
Do Francie reprezentovat
Dva a půl roku spojeného s tréninkem volejbalu a několik společných akcí nás s Jérômem stmelilo natolik, že jsme dostali na prázdniny pozvánku do jeho domoviny. A protože Alča, naša trenérka, nezahálela, vypůjčila z FSpS oficiální dresy využívané při reprezentacích Masaryčky na sportovních hrách. Do Francie jsme se tedy s recesí, jinak sami, vyslali jako zástupci středně pokročilé plácané. Tehdy jsem se divil, proč jsou dresy na pohled z blízka flekaté, ale po pár dnech dovolené jsem to zjistil…
Plány
Vyšly. Zázrak, ale vážně vyšly. Chtěli jsme poznat Toulouse, hlavní město největšího francouzského regionu Midi-Pyrénées. V jižní oblasti Středních Pyrenejí se země pomalu zvedá do výšin, zatímco na severu jsou drobné vrchoviny. Vlakem jsme se chtěli podívat do Carcassonne hlavně pro jeho starou pevnost s prvky románského a gotického stylu a krásnou katedrálou. Další plán byl opustit Okcitánii, střední oblast regionu, a zamířit do země d’Artagnanů (západní oblasti). Ta dřív nesla název Gascogne, dnes Gers, ale co hlavně – právě tady se nacházela Jérômova rodná vesnička – Gondrin. V jejím okolí jsme měli navštívit historická centra dalších dědin a také degustovat. Na konec dovolené jsme vymysleli cestu k oceánu v Akvitánii, což je region zahrnující mj. Západní Pyreneje včetně baskické oblasti Pays Basque.
Přílet, Toulouse, Carcassonne
V sobotu po poledni nás Air France vyslalo nejprve do Paříže a po hodině čekání jsme pokračovali do Toulouse. Na letišti nás vyzvedl spolu s Jérômem ještě manžel jeho sestry – Dede (Andre). Děkovat jsme mohli i druhé sestře, protože ta nám svou nepřítomností uvolnila rodinný domek na okraji Toulouse. První noc a druhý den, který jsme spojili s celodenní prohlídkou města, nás doprovázela Jérômova kamarádka María, usměvavá Španělka, která v Brně učila. Příjemně jsem si s ní procvičil angličtinu, v těchto zemích jinak značně nevyužívaný jazyk. Galský kohout je prostě nacionalista, kokrhá jen francouzsky…
Na nedělní, snad 6chodovou večeři, nás pozvala Dedeho rodina. Ještě, že jeho asi třicetiletý syn Olivier uměl anglicky, zprostředkoval mi tak mj. vítěze Tour de France. Jídlo, včetně předkrmů, hlavních, vedlejších a bočních chodů, dezertů a sýrů, nemělo chybu. Jak je mým zvykem, jejich speciality jsem si nazval po svém, a tak „stokrát lepší sifon“ a „jemný termix“ ocenil Vlasta úsměvem.
V případě hradů a zámků jsou u nás pondělky věnované odpočinku. My vyrazili do známého Carcassonne. Zatímco v Toulouse jsme cestovali metrem bez šoféra nebo pěšky, do staré pevnosti jsme se vydali vlakem. Na nádraží jsme dokonce potkali téžévé. A jakou jsme měli s Romanem radost… Zbytek dovolené jsme pak odjezdili v Jérômově Renaultu a půjčeném [sesenku]. Citroëna C5 jsem během výletů přejmenoval na Sasanku, což bylo na sedana dlouhého jak písnička (kvůli čemuž měl Vlasta, chudák, problémy s parkováním) poměrně zvláštní oslovení.
Carcassonne mi přišel jako hrad v hradu. A protože se nám s Romanem líbil, prodloužili jsme si přítomnost ještě v místní katedrále naplněné krásným zpěvem melodického kvarteta zpěváků a zpěvačky. Hanka nám dávala jen půl hodiny, což se mi nelíbilo, a tak jsme se trhli. Nechtěl jsem na své dovolené spěchat. Ta se má přece vychutnávat. Vůbec jsem měl trochu pomalejší rytmus než ostatní, ale to jsou menší nemilé drobnosti, které mnohonásobně vyvažovaly klady celých prázdnin.
Mezinárodní konflikty
Když jsem ještě na české letištní kontrole smutně pronesl: „Ošahávání tentokrát nebude?“ Chlápek byl asi vyjevený, ale bystrá kolegyně kontrolující dámy se otázala, co na to moje přítelkyně… Jen jsem se usmál. Konflikt osobní byl ten, že jsem si, blbec, všecko jídlo dal do velkého zavazadla. To na palubu neputovalo, takže jsem se musel spokojit s několika sladkými sušenkami z rukou vysoké letušky.
Druhé fópa se odehrálo v centru Toulouse, kam jsme se uchýlili koncem prvního deštivého dne, tehdy ještě s Maríou. Těšil jsem se už pár let, až si ozkouším svou nezištně chtěně-chybnou výslovnost poděkování – [mersi boky] namísto [mersi boku]. „Mnohokrát děkuji“ tak mění význam na „hezká prdel“ (beau cul). Servírka se na chvilku zarazila, ale s nevýrazným úsměvem a duchem profesionála odkráčela nahoru ke zbylé obsluze. Až tam propukla v smích, co za cizince tu obsluhuje. K naší škodě jsme ji už neviděli – chodil k nám (možná pro jistotu) jen číšník… Ale co, naším heslem s Vlastou a Romanem bylo „prázdniny jsou o zážitcích“, a tak i přes dvojici káravých pohledů našich nejmenovaných přátel nebudu přece měnit čurinu na přízemní chování. Vždyť je to sranda! A hodlal jsem v ní pokračovat, já se nedám. :-)
Další drobností byl bazén koncem týdne, kde jsem prodavačku zrmzliny nahlas rozesmál, když jsem jí místo pozdravu poděkoval. Občas se mi to prostě plete. Slyšela nás, když jsme přicházeli, takže cizince poznala a bylo ji to hned jasné. Ale ještě jsem se otočil a s úsměvem situaci napravil.
Přejezd do Gondrin a seznámení s rodinou
Stejně jako neděle a pondělí, i úterý nám propršelo. Ráno jsme prošli trhy plné převoňavého masa, smradlavého sýra a barevné zeleniny. Dostali jsme výklady s překladem a odpoledne vyrazili směr Gondrin. Cestou jsme se stavili do Auch, což je tentorkát hlavní město zmíněné oblasti Gers. V podvečer jsme se dostali do Gondrin, ale doma nikdo nebyl. Jó, to není velké město, tady se tvrdě pracuje. Oba rodiče se starali o své kachny, ovce a zahrady. Jérômovu maminku jsme odhadli, že bude moc hodná. Z tatínka jsme měli ale respekt. Jaká sranda to nakonec byla. Vždyť byl menší o půl hlavy jak já a to je sakra co říct. Připočti si k tomu jeho odvázanou mluvu plnou úsměvů a dobírání druhých, získáš protipól formálnosti. Můj člověk. Můj tradičně pozitivní ksicht ho evidentně zaujal a tak jsme si brzo padli do oka. To se projevilo mj. v namlouvání 40leté sousedky a doporučoval mi taky navštívit místní bazén – [la pisin he?]. Seznámení proběhlo v dobré náladě s mnoha chody, s [ratatuj] a končilo v prvním alkoholovém opojení. Tady je víno vodou… V poznámkách, které jsem si během pobytu dělal, stojí: „procházka nutná“.
Oddechová středa a čtvrteční vesničky
Vstávali jsme pozdě. Seznámení udělalo své, naši řidiči Jérôme s Vlastou potřebovali oddech. Před polednem jsme vyjeli do Condom, menšího městečka půl hodiny od Gondrin. K vidění byly opět trhy a gymnázium našeho francouzského průvodce. Mám už druhý suvenýr. V Carcassonne jsem koupil leporelo s fotkama, odsud naši dostanou vynikající, na povrchu jakoby plesnivý, anýzový salám. Než jsme různé druhy společně nakoupili, prodavač nám poskytl kromě výkladu i ochutnávku. Tady se mj. neplatí za vodu v restauracích… Jiný, prostě pohodový, kraj… Ale protipříkladem budiž toulouské nádraží, kde jsem se trochu bál přílišné organizace jako z filmu z budoucnosti. Postav se na to a to místo, pojedeš tímto vagonem pod tímto číslem a písmenkem a jinudy radši ani nenastupuj. Občas je lepší kontrolovaný menší chaos. Však víš jak to myslím…
Odpoledne proběhla druhá zátěžová zkouška alkoholu, tatínek byl neodbytný. Bylo to i těma dárkama, které jsme rodičům předávali. Předchozí večer na ně nezbyl čas, a dnes se musely zapít. Taky se tu evidentně hledá důvod všude, to je podobné jako u nás. Oslavit oslavu oslavy… Procházka, a tentokrát i menší spánek, nutný. :-) Večer jsme zakončili oslavou Romanových narozenin a dlouhým karbanem.
Ve čtvrtek jsme navštívili asi čtyři vesnice/městečka (Montréal, Seviac, Fources a Lecture). Kromě druhého zmíněného, které je známé vykopávkami – to mi připomíná, že musím zmínit, že francouzsky jsou možná hezký, ale na ty naše československé nemají… – jsou ostatní překrásná svými historickými centry (teď už mluvím o městečkách) se znaky i románské architektury, která je pro nás tak výjimečná. Fources je jedinečné svým kruhovým náměstím, jediným… A teď nevím, jestli v oblasti, regionu nebo v celé Francii. Foťák se rozhodně zahřál. A vybil… Sviňa. Lecture byl úchvatný, zmiňoval jsem to později na víkendové oslavě s protilehlými i přilehlými rodinami Filipovi, jednomu z mála, který tam uměl anglicky.
Zaprášení od archeologických nálezů a zrnek písku načichlých snad ještě starověkem jsme večer zakončili na bazéně v Gondrin, kde některým změnila ostře sviňská skluzavka plavky v tanga. Večeře byla okořeněná mnoha hláškami a smíchem plným drobků Jérômova tatínka. Většina z nich mi přistávala na ruce. Ale co… :-) Vzhledem k tomu, že tady se debužíuje s otevřenými dveřmi do ulice, neopomněl padre sousedčiny dcery stojící venku a málem nás chtěl zase představovat. Tož nakonec budu mít snad celou rodinu… A protože jsem všímavý a umím samozřejmě francouzské nadávky, neutekly mi ani hojně užívané tatínkovy [mérd]. Když jsem přisadil [pitén], tedy „putain de merde“, byl celý šťastný ze školy svého syna, který nás tak dobře učí.
Páteční ochutnávky v kouzelném prostředí
Pátek – nádherný den, který jsem musel zmínit už na začátku. V plánu byla degustace vín, před kterou jsme začali s přípravami jídla na víkendovou oslavu. První ochutnávka proběhla v Tariquet, ve sklípku vzdáleném asi sedm kilometrů od Gondrin, druhá pěšky deset minut od domu. Druhé obydlí bylo spíš velkou garáží s domem a přilehlou menší manufakturou, kde si nadmíru sympatický pán okolo šedesátky dělal vše sám. Ukazoval nám průběh výroby od kořínků vína po etikety na flaškách.
Jestliže Pyreneje byly svou výškou monumentální, oceán nekonečně modrý, pařížské de Gaullovo letiště barevné a obrovské a lecturský výhled úchvatný, tak jednoduchost přírodního Tariquet byla naprosto — přenádherná… Jak zní v jedné reklamě „ta jedinčenost okamžiku…“, tady byla násobená mraky neporušeným čistým nebem a ostrým sluncem odrážejícím se od bobulek zeleného vína. Potřeboval jsem se zastavit —, ale probudil mě neustálý zábavný ševel Jérômova tatínka, který se srandou nepřestával. K vinici jsem jel se skupinou, která jela s ním. Ochutnali jsme červené a pak bílé od nejméně sladkého (i přesto sladkého) po nejsladší. S Alčou jsme volili zlatou střední cestu a koupili výborné středně sladké „Les Premières Grives“. První bylo slabší, naše bylo vhodné jako aperitiv a nejsladší (až moc) k dezertu. Roman s Hankou a Vlastou si koupili armagnac, který mě odradil svou cenou. Přijatelných 8 Euro za víno kontrastovalo s 25 Eury za tento typický a silný nápoj, který se nesmí zaměňovat s koňakem. Na to jsou tu hákliví…
Ochutnávali i řidiči, protože tady se může jezdit i s promile 0,5. I přesto to bylo na padrem znát, čehož se Jérôme obával. Cestou domů ještě ukazoval, že se chce zastavit na další neplánovanou degustaci, ale tu jsme odmítli. Přece jen, měli jsme sotva půl hodiny na regeneraci a pokračovali jsme k ochutnávce č. 2. Z ní jsem se vracel už s úsměvem na rtech. Ne že bych se jindy nesmál, ale teď jsem šel sice rovně, ale pomalu.
Večerní pétanque
Při večerním pétanque, který nahradil ten čtvrteční – po bazénu a večeři jsme ho prostě nestihli a chtěli jsme utlumit Jérômovu nervozitu a snahu vše zvládnout – padlo hodně vtipných hlášek. V paměti i na papíře mi utkvělo „hlavně neodstřelte maminku“ a od Romana na Alenu „ty máš jedničky?“ (což byla otázka na koule s jedním pruhem). Pétanque jsme hráli vedle šopy rodičů, kde se měla odehrávat nadcházející párty, a která je pěšky asi pět minut. Tatínek se přesto vracel autem a před domem stylově zabrzdil o druhého Renaulta. Se smíchem vyběhl, pronesl pár vět, usmál se a šel zalehnout. Když jsem to řekl našemu unavenému průvodci, jen zvedl oči v sloup a se slovy „to je tata“ se dál věnoval svému. Mimochodem, jak jsou u nás samé škodovky, tady jsou zase citróny, pežoty a renolty…
Víkendová rodinná oslava
Dovolená nabírala spád. O víkendu se v pětapadesáti lidech jedlo, pilo, jedlo, pilo, vykládalo a já k tomu psal pohledy domů. Jeden jsem zkusil francouzsky, což mi dalo zabrat celé odpoledne. S Filipem a Olivierem jsme dobře pokecali, Taky jsem zjistil, že Oliv má stejný problém s usínáním jako já a navíc zná Jana Husa, Masaryka, Karla IV… Vážně chytrý člověk, a to nejen kvůli tomu. Pro frantíky jsme pak vymysleli kvíz o České republice.
Filip odjel nakonec nadraný, jak jej ještě nikdy nikdo neviděl. Čemu jsem se smál ještě víc byl opět padre. Když jsme večer osaměli a rodiny odjely, popíjeli jsme pro změnu víno. Hlava rodiny, důsledný hostitel, neustále rekognoskoval terén, a když zbystřil, že má Vlasta málo, tak ještě na Jítin popud víno z kelímku vylil na zem a nalil mu nové – plné. Samozřejmě za chechtavého burácení.
Neděle byla klidnější. Opět přijely rodinné tváře, ale v polovičním, možná menším, počtu. Opíkal se beran, já měl na starosti kořenění a znovu se jedno a pilo. Frantíci ochutnávali české knedlíky, bramborový salát, řízky, my zase jejich typická jídla. Odpolední procházka pomohla s trávením a večer jsme plánovali pondělně-úterní výlet.
Výlet k oceánu a do Pyrenejí
Plán jsme opět dodrželi. Brzo ráno odjezd k oceánu, odpoledne koupání, večer kemp. Všecky byly ale plné, tak jsme chvíli tápali. I toto ale Jérôme vyřešil. Vážně jemu velká chvála. Bylo nás sedm a měli jsme čtyři stany. Vzhledem ke vznětlivosti salátu a dřívějším stížnostem jsem se dobrovolně nabídl, že všichni budou po dvou, jen já se prospím sám. A sám jsem si taky užil parádní bouřku kolem čtvrté ráno (myšleno přírodní). V úterý už nebylo tak pěkně, takže jsme ranní koupání v oceánu oželeli a vydali jsme se projet Pays Basque. Pyrenejská městečka, značně ovlivněná baskickým slovníkem včetně dvojjazyčných názvů, nás uchvátila a v pár jsme se zastavili kvůli focení a obědu. Značně unavení jsme domů pak spěchali a několik dalších zastávek museli zrušit. Bylo třeba dát oddech řidičům, protože ve středu ráno se vstávalo v šest kvůli návratu do Toulouse, vrácení aut a šupajdění na letiště.
Ještě předtím ale proběhlo večerní loučení s rodinou, kde se například projevil Roman a jeho galantnost, když nabízel mamince buchtu. Ta mu ale spadla „namazaným krajícem“ na stůl těsně před ní. Vysloužil si tak od tatínka titul „puf“, když opakovaně naznačoval pád sladkého plátku. Takže z Romana máme Ramona Puf Goželu. Na závěr musela být samozřejmě třešnička. Padre nám uvařil místní specialitu – ohřátý a zapálený armagnac. Nebylo by na tom nic zajímavého, ale dostalo nás, když pak nápoj zapálil a do plamenů strčil dřevěný šufánek, kterým nám chtěl nalívat. Kupodivu se vzňal i on. Aby to spravil, chytl naběračku, ale tentokrát plastovou, takže ji zohl. Burácející smích pak přešel v menší kašel po vypití ne už tak silného, navíc nasládlého, armagnacu, kterého se nám dostalo už s pomocí kovového šufánku…
Hezky pěkný
Kromě leporela, salámu a bílého vína jsem jel domů i s červeným, který nám s Hankou tatínek zařídil, zatímco jsme byli na cestách po Akvitánii. Dovolená to byla krásná a Jérôme se projevil jako skvělý kuchař, hostitel a průvodce. Někdy toho plánoval ale až moc, že jsme nestíhali a já pak zdržoval. A protože bývám rád chvilku sám, což tady nešlo, domů jsem se těšil. Těšil, s hlavou plnou překrásných zážitků a žaludkem plným dobrého jídla a pití. Jestli budu doma žrát jako ve Fránc, tak nevím… A proč jsou ty dresy flekatý? Protože důležitější je pití jak nalévání.
