Jsem ateista, díky bohu
17. ledna 2011
Prvotní zamyšlení
Svou životní cestu si vybírá každý sám. I já to tak udělal a v otázce dvojsečného pravidla při psaní velkých písmen jsem si v nadpise odpověděl variantou s malým. Ten poťouchlý tón, který jsem kdysi slyšel z úst Arnošta Goldflama, je tak trochu pro vyjádření nadsázky…
Dobrá polovina mých opravdu blízkých přátel se ve svém životě oné bytosti odevzdala. Nemyslím Arnošta… Známe se zezdola, seshora, jednoduše dost dobře na to, abych bez urážky a naopak s respektem mohl stránku nazvat „po svém“. Více než tři roky plné letních a zimních výletů a přehršel jiných akcí mě na duši obohatily. Nemálo adventistů, kteří mě ještě i teď vidí prvně, mě má za věřícího. Pravda, je to mou mírumilovnou povahou, ne však nejistotou vlastních hodnot. Naopak, v tomto ohledu mám stále stejné názory, které ruku v ruce s vírou rozhodně nejdou. Dar tolerance mi byl nadělen ve velkém množství… Nikdy Duškovi nezapomenu, jak mě při jedné sobotní diskuzi nazval andělem, který je dokonce i pro ně příkladem v otázkách, jež nejde uchopit nebo nejsou zrovna světského charakteru. Právě hlavně díky toleranci vzniklo krásné pouto k lidem, kteří jsou v zásadě tak jiní než já. Dnes si tak dokážu víc vážit situací, které mi dřív nic neříkaly. Z hloubky jejich vztahu trochu vím, co pro ně může modlitba znamenat. Proto mě v dobrém smyslu uvádí až do rozpaků, když se modlí i za mě.
S Markem, studentským kazatelem, se často špičkujeme. Prý mě jednou pokřtí a zlomí ve mně můj odpor. Zlomil, ale jen dvakrát, a to v podobě mé nesnášenlivosti směrem k ránům, kdy mě v Ostravě polil vodou. Ne, že bych je miloval, ale v jeho přítomnosti vstávám raději dřív…
Málokdo si možná uvědomí, jak moc se někdy zdržuju slov typu kriste pane… když tak, ještě tu máme slova jako do prdele, pizda, … Díkybohu za ně. Je trochu paradoxní, že se často vídáme na dovolených, a přesto se věcem ohledně víry vyhýbám. Prochází to skrze mě jako přednáška matiky… Na FB jsem dal politicko-náboženské příspěvky do skrytých.
Abych to jen nezlehčoval, prosby o poznání panáčka s adresou v atmosféře chápu trochu po svém. Takové přátele můžu považovat za skutečné blízké, kteří se nestydí za mou maličkost a naopak jsou rádi za mou přítomnost.
A jak to vidím já…
Jednoduše. Sice si občas řeknu, že je to mezi nebem a zemí, spílám s dovětkem ježismarja nebo panebože, ale tím má duchovní rovina končí.
S úctou k rodině a heslem „nepokradeš“ souhlasím, ale do intimností a alkoholu, pokud je ve zdravé míře, nikomu nic není. Navíc, intimita je dost velká součást života na to, aby byla postavena za záclonu, dokud si dva neřeknou ano. Praktický člověk nekupuje zajíce v pytli a zkušenost je pro něj opravdové podstatné jméno. Schovávat si příjemné chvilky na později, to je pro život špatně zvolená strategie. Mládí a krása jednou vyprchá.
Mám rád vědu, potřebuju ale důkazy. Pokud něco není vysvětlené, je to pro mě jen teorie, ohledně víry pak sbírka příběhů. Nemám důkaz o neexistenci, ale matematické důkazy takto obráceně nefungují. Pokud je pro někoho otázka několika shod náhod zázrakem stvořeným někým výš, prosím. Já se držím při zemi. Pro obě strany platí „člověk vidí to, co vidět chce“.
Přesto, že jsem pocitově založený, víra je pro mě něco iracionálního. Je to až příliš. Nemálo válek a konfliktů vzniklo právě z důvodu duchovních rozepří, což mě od této roviny ještě víc odcizuje. Abych nezapomněl další stranu mince, církev pomáhá také těm, kteří to nedokáží sami.
Co kdyby?
Dobře, teď jako skeptik. I kdyby bůh existoval a po smrti mě vzal k sobě, tak mu uctivě poděkuju a budu se k němu chovat hezky. Teda pokud on udělá to samé. Respekt, slušnost, to ano. Nadměrně uctívat? Proč? To už pro mě není. Připomíná mi to fanouškovství, ze kterého jsem kdysi vyrostl. Nejvíc se chci věnovat rodině, mým nejbližším. Ne někomu, koho sotva znám. Pokud mě chce poznat, kontakt na mě má.
Nejpodstatnější je asi následující. Jestliže si vybírá do nebe jen ty dobré, byl by to trumbera, kdyby to dělal na základě víry. Ta, narozdíl od duše a mysli, o dobrotě člověka nerozhoduje.