Krkonošská pohádka o Peci a lyžkování
6.–12. února 2010
Většinou s perexy problém nemám, ale jak začít tentokrát? Ukloněním se skvělé bandě lidí nebo utichnutím před mocným klínem přírody s azurovou střechou a objetím paprsků? Krásná krkonšská pohádka byla křižovatkou rozličných příběhů lidí z mnoha koutů naší země. Ty jsme v Peci pod Sněžkou na pár dní spojili v jeden společný.
Pojeď se mnou na hory…
…řekl mi Martin (Hippo) jednoho listopadového volejbalu. Nebýt těžkého zkouškového, odvětím mu bez váhání kladně. Takto jsem přemýšlel aspoň do chvíle, než mi prozradil, že kurz začíná až 6. února. S vidinou budoucí nutnosti řádně si zorganizovat zkoušky a přítomného úsměvu jeho tváře jsem se nechal rád zviklat. Vždyť my se smějeme jen proto, že se směje ten druhý. Nejsem na kluky, ale Martin je pro mě prostě sluníčko…
Týden před odjezdem byl hektický. Čekaly mě dvě zkoušky, konzultace, výběrové řízení do práce a cesta do Zlína a zpět na oslavu dědových 91. narozenin večer před Krkonošema. K tomu jsme se domlouvali na dopravě. Cesta vlakem/busem s Lindou, Maruškou a dalším Martinem, se kterými jsme popsali pár elektronických řádků, se nekonala – Hippo nakonec auto zařídil. Přinaložili jsme do něj ještě Alenu a Doktora – tak trochu protikladné vedoucí kurzu. Ztímco se „Švestkou“ si tykáme a je to naše stará dobrá známá trenérka, Pospíšil alias Doktor neměl problém kohokoli poslat do prdele. Co na srdci, to na jazyku. Rovnej člověk, se kterým je sranda, ale usměje se snad jen jednou za týden.
Cesta byla zábavná, přeplněná Doktorovými historkami. Utkvěla nám v paměti hlavně myšlenka týkající se trénování.
„A nešel bys zase trénovat, Osado?“ zeptala se Alena Pospíšila, člověka mnoha přezdívek. „Zbláznila ses? Proč bych to dělal? To jsou víkendy v prdeli. To bych musel mít plat aspoň čtyři sta tisíc nebo bych tam měl studentku, kterou bych drbal.“
…zakončil nakvašeně a uťal diskuzi, díky které naše auto jelo chvílu místo benzínu na smích. U dalších dvou průpovídek radši nebudu jmenovat. Osoba v první mě kdysi měla na florbal.
„…a to jsme ti měli na kurzu několik hezkých studentek a J...... do jedné pořád valil. Tak mu říkám: ‚Čoveče neblbni, ona tady má borca, vždyť ti dá přes hubu.‘ A on na to: ‚No a co, já na to seru…‘“ —— „To jsme byli takto jednou na Slovensku a tam byl neskutečnej borec, co ten kurz vedl. On na ty děcka úplně sral, mu bylo všecko jedno. První den je spočítal a když se mělo někam vyrazit a oni mu říkali, že ještě nejsou všichni, tak se prostě sebral a odjel. A zbytek musel těch 15 km jet stopem.“
Příjezd, první večer a plány na další dny
Když jsme dojeli po druhé odpoledne na místo, děcka tam už byla. Na vedoucí, dva Martiny a mě „zbyl“ luxus v podobě jízdy pluhem, který vezl naše věci z Pece do chaty, o asi 500 metrů výš. „To nás budou mít ostatní rádi, když si vezeme zadky,“ říkal jsem si v duchu. Dluh jsme snad splatili tím, že jsme vyskládali zavazadla do chodby…
Až jsme byli všichni pohromadě nahoře, rozebrali jsme si pokoje. Do sedmi byl pár hodin čas, který jsme využili vybalováním a s oběma Ondry jsme pak dali Carcassonne. Fajn, tak ze 34 lidí znám už pět – když připočtu Radima, jehož vysokou postavu znám z volejbalových čtyřiadvacítkových maratonů. Dokonce jsem mu byl na promoci. Nebyl jsem tam kvůli němu, ale zahléd jsem ho tam, fešáka jednoho… Tehdy byla moje pátá, ta šestá bude, doufám, už moje :-) Vůbec, svým dlouhým studiem jsem na sebe upozornil při představování, které se vážně povedlo. To ale předbíhám večeři, kde perlil pro změnu Doktor.
„Hoši, snídat se bude v osm a o čtvrt na devět už musíme vypadnout, protože po nás přijdou žebráci…“ nezdráhal se občas nerozlišovat holky od kluků a pojmenovávat vtipně děcka ze střední, která s nama chatu sdílela. „Na svah budeme vyrážet před devátou, abysme si ráno zalyžovali, na oběd už v jedenáct, kdy se plní sjezdovky a pak budeme mít přes dobu oběda zase volný kopec. Ty děcka z kurzů prostě musí v tu dobu na jídlo, to je daný, my budeme mít lyžování pro sebe,“ doplnil denní rozvrh.“
Lanovky zavírali ve čtyři odpoledne, takže před večeřemi jsme měli pár šedesátiminutovek na odpočinek a případné karty. Večery probíhaly podobně – hrálo se, pilo se, někdy spíš obráceně a nechyběla Hrošákova kytara. Což o to, že jsem měl tři zpěvníky, když jsem je pokaždé rozpůjčoval. Ještě, že „na“ a „la“ se pamatujou vždycky.
S Alenou jsem se domluvil, že jako úplný začátečník budu jezdit s ní a s Verčou a Maruškou, které měly respekt z pokročilejších uživatelů bílých krpálů. Naša milá instruktorka nás tak měla skoro každé ráno na talíři. První dva dny se navzájem docela podobaly. Dvě třetiny děcek jezdily Bramberk a Javor, my se plužili na Zahrádkách a Smrku a Hippo s menší skupinkou vyrazil na běžky až ke Sněžce.
Jeden malý krůček pro…
…mě a skoro hned pád na držku. Bože, sakra, jak se v těch lyžácích chodí kur — ňa. Brzké vstávání, zalepené oči a desetikilové boty. První ráno bylo zábavné. Nechali jsme zbytek odjet na svah a naše trojka si cestou zkoušela pl(o)užení a oblouky. Sice jsem na tom stál před patnácti lety, ale to jsem tehdá sjel párkrát asi šedesátimetrový kopec kousek od domu. Na pořádným svahu jsem stál poprvé. Zatímco Verča s Maruškou měly spíš styl, já zase rychlost, kterou jsem se několikrát vyplatil. Jenže, co se s tím párat. Mě to pomalu neba. Mluvím o lyžování … čuňááci. Když jsem tomu později přišel na chuť, blížil se oběd. Zašli jsme si i s Alčou do hospody na polívku a potkali tam aj Doktora. Odpoledne jsme Zahrádky vyměnili za Smrk, kde už Verča kvůli únavě nepokračovala. S Maruškou nám kopec vyhovoval a postupně jsme si osvojovali techniky vzdálenější kakáč-stylu.
Úterý se neslo v podobném duchu, odlišoval se jen večer. Od neděle to byl už třetí den pospolu, takže jsme se skoro všichni znali jménem a rozjeli jsme kytarový večírek u baru v chatě. Smát se bylo čemu, ale dorazila nás Doktorova upravená část Werichovy písně David a Goliáš. Bohužel si ji nepamatuju celou, ale začátek a konec je určitě pravý:
David šel do války volky, nevolky,
cestou říkal vyseru se na holky,
nežli sbalit ňákou kurvu,
to si radši kule urvu,
já se na to vy-se-ru.
Nefalšovanou radost jsem ale projevil skočením na Martina do postele, když už skoro spal. Jako vždy jsem v noci odcházel na pokoj skoro nejpozději a po přečtení Honzovy smsky jsem se prostě s někým musel podělit. Poslední zkoušku jsem totiž udělal a šance na zdárný konec studia ještě žije. „Tak to bude asi drahý,“ znělo mi v duchu. „Oběd pro Honzu a panáky pro děcka,“ prohlížejíc peněženku dodal další hlas. Vlastně, neprohlížel jsem ji, to teď jen obarvuju přechodníkem…
Druhá půlka lyžáku
Kvůli počasí a kvalitě sněhu (slunko sviňa svítilo, to všechna čest) se běžky od středy už vytáhnout nedaly. Hold, tak si je nevyzkouším. Tentokrát jsem se odpoutal od Verči a Marušky a začal jezdit s ostatníma. Mám pocit, že tehdy se tak trochu začaly formovat dvě skupiny kurzu. Jednoduše nás bylo dost na to, abysme byli všichni pohromadě. Míjeli jsme a trávili většinu času převážně s týmiž lidmi – a to jak ráno, tak večer.
Poprvé jsem si zkusil Bramberk a v podstatě u něj zůstal – zalíbil se mi. Podle jedněch jsem to moc pouštěl, podle druhých jsem sjížděl obstojně. Tož si vyber. Oboje bude asi pravda… Bramberk byla taková částečně černě přibarvená červenající se sjezdovka. Prostřední zkosená část vzbuzovala respekt a já párkrát ochutnal sněhovou pokrývku. Jednou jsem v rychlosti přeletěl přes záda, až se mi vypla lyže, ale to mě neodradilo. Pecka do hlavy to byla, ale když jsem zvládl zkouškový, tak už zvládnu všecko! Aby ne.
Třetí krizový den se projevil, protože plánovaná odpolední procházka se nekonala a večer jsme spíš povídali a hráli klidnější hry.
Naby/itý čtvrtek
Poslední den je třeba si užít. Tentokrát jsem vyrazil na kopec jako první, s Martinem za zády. Byl to krásnej pocit. Ticho, volno, nikde nikdo, žádný mráček, modrá obloha, slunce. Rozjeli jsme to Zahrádkama dolů a hned vyjeli Bramberk. Prázndá lanovka a zase prázdná sjezdovka. Paráda. Domluvili jsme se, že si odpoledne vyzkouším i Javor. Ještě předtím jsem měl scuka s Alenou, aby nás zase učila techniku.
Mělo to však jeden háček. Celý týden jsem padal jen na jednu stranu. Když připočtu pár držkopádů a vyjde z toho skutečnost, že mě v podstatě nic nebolí, zdá se to být v pořádku. Jenže trénování mně prostě nesvědčilo. Zase jezdit pomalu, myslet na plno věcí… až jsem sebou při jednom myšlenkovém pochodu tak liskl, a samozřejmě na ten samý bok, že jsem se chvílu nemohl zvednout. „Takové naraženiny bolí nejdýl,“ řílala mi Alena. A taky že jo. Čtyři dny po pádu a pořád mi dělá potíže zvedání se ze židle. Přitom to byl jen obyčejný malý pád na stranu…
Rozjezdit to šlo, Javor jsem si dvakrát sjel, později i Smrk a Bramberk, ale to už sám a zřejmě z posledních sil.
Veselý večer a páteční Růžohorky
V podvečer jsme si zašli na malou procházku k vyhlídce a udělali pár fotek. Naše plány na „punčový“ čaj, když jsme chtěli využít várnici pro ohřátí lahodného moku, málem ztroskotaly. Protože šklebáci mívali večeři před nama, bečka byla vždcky plná čaje. Tak jsme nasadili taktiku doporučování druhým. „Však si dejte, je to strašně dobré,“ oslovovali jsme kolemjdoucí středoškoláky. Nicméně pohodový večer jsme započali až po večeři. Spojili jsme stoly, vytáhli kytaru a kromě punče míchali všecko možné. Víno, pivo, slivovicu, hruškovicu (děkuju za pozvání, Verčo) a přítomné kamarády jsem pohostil vaječným koňakem. Martin měl parádní domácí bílé, stejně jako švestky. Podobně i druhý Martin. Viktor pak nabízel kvalitní červené, které už tolik nepiju. Když se ve zpěvu přidal i Doktor a vlastně celý učitelský stůl, atmosféra byla dokonalá. Opětovně okořeněná o upravenou píseň, ale také Hrošákovu Včera neděle byla o „refrém“ s gaťama a bez gatí.
Protože mi v pátek skončil skipas a s Martinem jsme jeli odpoledne domů, naplánovali jsme si klidnější den. Místo běžky, šli jsme pěšky… na výlet na Růžohorky. Kvůli počasí to prostě jinak nešlo. Přidala se k nám početná skupinka, která nám pomohla s věcma, a která mi teď, jsem to prostě věděl, bude chybět. Za ten týden mi přirostli k srdci…
Tož…
Honzo, Víťo, musíte mě líp naučit mariáš. Peťane, ty hraj pinec, prosímtě, jen se židlou. Radime, neřvi ve dvě ráno ostatním v pokojích, Ančo, snad se ti brzo uzdraví ruka. Lenčo, s Hrošákem u mě něco máte :-) od textilií, přes termosku až po korespondenci. A taky, helma je dobrá i na pěší turistiku. Marky, na túru jsou i lepší boty, s Ančou se uzdravte. Viktore, měl bys s Pavlem potrénovat kulec. Marti, jednou tě v Bangu fakt pomstím. Kačko, příště dáme Baileys (proč kurňa nikdy nevím, jak se to píše…), Krutá Kačko, umím být i gentleman .-) Verčo, Maruško, příště budou čumět. Ondrášci, děkuju za pohostinnost a potrénujte Carcassonne. Martine, fajn, že si s námi na pokoji vydržel. A s těma, které jsem nejmenoval, se taky, snad, brzo uvidíme… Ne? :-)
Blaničce musím znovu poděkovat za půjčení lyží a Hippovi za odvoz. Dost jste mi to ulehčili. Děkuju.
A na závěr pár hlodů
Velké poděkování patří nejen autorům, kteří nás pobavili, ale hlavně taky naší zapisovatelce Markétce, bez níž by uveřejněné hlášky upadly v zapomnění.
První den se Hladový Honza ptá Aničky: „Čím jste sem přijeli?“ Anička: „Vlakem.“ Honza: „A kde parkujete?“ Anička se zděšeným výrazem…
První den okořeněný Doktorovými proslovy: „Jak uvidím snowboardistu, co jede blíž jak 10 m ode mě, tak je bez zápočtu, protože mrtvej snowboardista, dobrej snowboardista.“ —— „Jestli se po 22. hodině večer jen nadechnete na chodbě, tak zemřete.“ —— „…na to jsou nejhorší snowboardysti – oni si tam tu trávu povalujou po zemi pod tím horizontem a myslí si, že jsou easy, protože jsou free.“ (narážka na to, že se nemáme zastavovat pod horizontem na sjezdovce) —— „A zítra ráno nakoupíme šipasy. Kdo tam nebude, hodím mu to tam do sněhu a jedu pryč. Nezájem.“
A následující dny: „Kdyby Freddie drbal ženský místo chlapů, tak tu byl ještě s námi.“ —— „Proč se o ně tak starat? Jejich rodiče jsou 350 km odsaď, tak proč by nemohly žít chvílu v humusu?“ (dobré rady učitelům od žebráků na téma děti) —— „No a teď tu od céčka.“ (na Hippovu kytaru)
Protivná barmanka v hospodě: „Co to tady děláte?“ Viktor s noťasem: „Co asi? Hraju šipky.“
Podle Hippa bačové „bačují“…
Hladový Honza jednoho rána u stolu: „Sportem k trvalé individualitě.“
Vtip Hladového Honzy ve spol. místnosti: „Koukám na hory a nevidím skály. Koukám na moře a nevidím vodu. Koukám na města a nevidím domy. Co je to?“ Martin: „Mapa.“ Za chvilku se ozve Kamča: „Poušť???“
Pronesený vtip o IBM… Kamča po chvíli: „A znáte ten vtip o IBM?“
Do ševelení se dostal pojem indulona… Nedá mi to a povídám: „Indulona? Tak to mě napadá hodně věcí… — No… vlastně jen jedna.“