Míro, „vole“ není interpunkce
24. listopadu 2010
Když Česká televize nevypne mikrofon…
Míra Bosák je spolu s Robertem Zárubou a jmenovcem Bakalářem (hokej a cyklistika) bezkonkurenčně nejlepší český komentátor. S Vladimírem Táborským, který mu jakožto bývalý protřelý fotbalista a trenér dělal parťáka, trefně komentoval současný tragický český fotbal. Tož, co je na tom… No, třeba to, že ani jeden z aktérů vzhledem k poločasové přestávce nevěděl, že je slyšet. To díky šikovnosti technika, jenž pozapomněl vypnout mikrofon.
Nejsem vždycky slušnej, občas řeknu „vole“, občas horší a někdy ještě horší. A… Jako hráč florbalu jsem schopný nadat sprostě i rozhodčímu – jak z tribuny, tak i na hřišti. Mám rád hlavně sprostý vtipy a doslova miluju jednoho starého dobrého kamaráda ze základky, který si v argot-lidovém slovníku užíval. Už v první třídě jsme se bavili deskovkou s dřevěnými autíčky jako pinčlíky a jeho komentáři typu: „Jdu se vysrat,“ když se měl o pár polí posunout.
Kořenit, ne spálit
Vulgarismy jsou příjemným kořením života. Člověka uvolní, pobaví, někdy přesněji popíší situaci… To ale, vole, není důvod, aby, vole, měly sloužit jako čárky, vole, a tečky, do prdele. To jsme tataři nebo co? A když se v komentářích pod článkem o Mírovi Bosákovi dočtu, že je to normální, protože tak mluví většina národa, tak se nasírám dosytosti. Kdybych tam cekl, tak mi řeknou, blbouni, že jsem moralista. Asi jo, ale tak, bystrej člověk snad chápe, co mám na jazyku, zatímco hlupák netuší. Takže ještě jednou. Mluvím sprostě, ale použít „vole“ třikrát v jedné větě, na to nejsem dostatečný úchyl. Obhajovat to tím, že většina tak přece mluví, je zhovadilost. Odkud plyne, že co dělá většina, je správný? Většina je mocný nástroj, vhodný k statistikám, hlasováním. Není však měřítkem správnosti, ale volby. A to je podstatný.
Rád druhé oslovuju. Dělám to častěji než ostatní. Přijde mi to milý a je to ukázka sympatizování s protějškem. Naopak nemám moc rád, když někdo blízký mé jméno řekne dvakrát do roka a obchází ho zájmeny. Je to dost neosobní. Takových věcí si prostě všímám, takže o to víc mě vytáčí, když se oslovuje výhradně „vole“. Něco jiného je říct to dvakrát, třikrát během delšího rozhovoru ve smyslu: „No, ty vole, kdyby ty průkazky na šalinkarty platily aspoň víc jak rok,“ kde se to dá chápat jako obecná nadávka namísto oslovení.
Takže, Miro, vole, sice jsem, vole, rád, vole, že jsi z masa a kostí, ale fakt by mě, vole, zajímalo, vole, proč velká spousta lidí, [...] se slepě hrne za pitomým davem, a obhajuje piˇoviny. Používat „vole“ jako interpunkci… kde sme…
A každopádně pravda – na ten fotbal se nedá dívat, stojí za pěkné houno. Ty nagelované slečinky, které by měly jezdit po prdeli, nestojí ani za tři pětky.