S přáteli na samotě u… slovenského Pacova
23.–30. srpna 2009
Když jsem v mapách hledal slovenský Pacov, vyloupl se pouze jeho český bratříček. Nezbylo tedy zobrazit si Partizánske, nejbližší větší město, a cestovat elektronickým prstem na jihovýchod. Po čem jsem však pátrat vůbec nemusel byly individuality. Tradiční srpnová týdenní dovolená se tak částečně proměnila v jeden velký diskutérský kroužek. Naše švitoření a ryk pln zanícení se pravděpodobně vyrovnal početné, asi 40členné, skupině ze středu a severu Moravy, která v poklidném Pacově strávila předchozí týden. Nás však bylo jen patnáct, a to ještě Vilda, Radek a Renek zůstali z miulé várky… Možná se občas nestačili divit častým vášnivým rozhovorům. Hold se možná projevila jižanská krev, přece jen jsme skupinka z Brna, ač je toto město pouze dočasným pojítkem děcek jinak z různých koutů republiky.
Po každodenní dávce emocí plné lásky a porozumění se večer, jako vždy, hrál Bang. Pro nedostatek slovních přestřelek tak musely se soumrakem přijít i ty karetní. Ono to možná vypadá, jako bychom se celou dobu hádali, ale to snad jen proto, že jsem zvýšil kontrast mého expresivního popisu opravdu zábavného pobytu u slovenských sousedů. Vždyť je to taky jedna z mála příležitostí v roce, kdy se těším na službu a vaření. S Pavlou a Peťou je to o bránici…
První dva dny se nesly v duchu sportu a fair-play. O tom taky svědčila jedna z prvních disciplín, kdy jsme se snažili se zavázanýma očima co nejsilněji praštit soupeře smotaným povlečením. Zas…špiněná od vajíček si pak většina dala vždycky fotbálek. Výjimky často tvořili praví chlapi Vlastík s Davidem, kdy první z nich hopsal na dancepadech a druhý si četl… Tož co to je… Nechali se tak zastínit našimi dívčími útočnými hroty… A to už beze srandy a bez ofsajdů. V úterý večer jsme si doslova posvítili na Toma, který nás na den přijel navštívit a jehož auto se ve středu mohlo naplnit k prasknutí. V šestnáci lidech a třech lehce zatížených vozech (Otík přizapomenutý v kufru) jsme se vydali do Banské Šťavnice prokrtkovat si místní, již nepoužívané, doly. Helmy, pláště a šup do černočerné studené tmy. Odpolední pizza, pár fotek příjemného centra a opět domů stihnout ještě před večeří další čutanou. Teprve dnes se nám podařilo najít Bang, který se od příjezdu hledal všude, jen ne v tašce s kořením… Podobně vtipná byla i má pozice mezi Markem a Tomem. Jeden podává ruku a hraje si na kamaráda ještě před začátkem hry, druhý se zubí a ještě procedí: „Těš se…“ Takže jsem jako šerif prohrál snad vše co se dalo.
Čtvrtek byl klidnější. Jeden výlet za námi, ten těžší – pěší – před námi. Den zakončilo hromadné rande pro lepší vzájemné seznámení. Protože byl velký nepoměr, holky šly dvakrát nebo třikrát. Po té, už pozdě v noci, odjeli Vilda s Radkem a Renkem domů. Původně plánovali vyrazit o den dřív s myšlenkou, že by mohli třeba i další den ráno. Pak odpoledne… a nakonec ani ten západ nestihli. Nevím, jestli to bylo tím, že se jim tu tak líbilo nebo spíš nutně potřebovali dohrát turnaj v Hradech. Ještě s Dušanem, Markem a Vlastíkem to vzali tak vážně, že v době hry muselo být v okolí absolutní ticho. V době finále tak vynikla naše služba, kdy místo spadnutí špendlíku bylo z kuchyně slyšet šplouchání brambor v hrnci s vodou, kam jsme se strefovali při přípravě oběda…
V pátek dopoledne nás opustili další – Blanka s Eliškou a Otíkem. Zbylo nás tedy jen devět statečných a z nich sedm dobylo kilometr vysoko položený šutr na kopci Buchlov. Marek zařídil částečný odvoz a Peťa zůstal v chatě, aby dopřával zasloužený oddych svým nohám zničeným nejen z fotbalu. Z šedé a zapršené soboty se stal snad nejudiskutovanější den mého života. Nebudu jmenovat, ale na jeho konci (nemyslím života) se někteří smáli pod vousy, jak se z nevinného povídání stala neutuchající keckopalba. Na usmířenou, ale zase tak horké to určitě nebylo, se večer hrály Activity a Bang. Tedy večer… do půl třetí do rána.
Ráno se nevstávalo lehko, ale aby toho nebylo málo, čekal nás ještě před odjezdem úklid. Naproti tomu byla cesta pohodlná. Marek nás zavezl do Oslan na nádraží, odkud jsme jeli přímo až do Brna. Loučení s dovolenou nebývá zase tak veselé, ještě k tomu člověk vždycky dostane facku přes celou hubu při průchodu Vaňkovkou. Pacovské ticho a samota v kopcích u lesa je pryč. Ale nové dny, ve kterých si můžeme vzpomenout nebo těšit se na další společný týden, před námi…
