Za Jíťou do předvánoční Zaragozy
15.–20. prosince 2010
Čtyřdenní výlet s Bočim za Jíťou do Zaragozy, přejezd přes Prahu a Barcelonu a můj vůbec první let mimo balon a práci… Ve středu a pondělí na cestách, čtvrtek–neděle po památkách a na fiestě.
Jíťa!
Nerad používám vykřičník, ale tady je rozhodopádně na místě. Nazvat Jíťu jen kamarádkou by byla skoro urážka. V mnohém má krevní skupina – pečovatelka o dobrou náladu a náruživá cestovatelka a volejbalistka – se rozhodla nás na půl roku opustit. V rámci Erasmu se do února bez Vánoční přestávky zašila do teplého Španělska. Za dobu pobytu si přizvala několik návštěv, my s Jurou jsme se naplánovali jako předvánoční dárečky do podzimního prosince. „Vem někoho sebou,“ navrhla mi, a tak jsem po několika odmítnutí vyvolených přátel zůstal s Jurou sám.
Brno–Praha–Barcelona
O půl deváté ráno jsme vyrazili vlakem do Prahy, což byla vzhledem k zasněžené déjedničce optimální volba. Na letiště jsme dorazili bez komplikací, jen se omlouvám tamnímu cestujícímu, který se natáhl, když jsem před ním zavřel dveře autobusu. Když se to ani nadvakrát nepovedlo řidičovi z kabiny, přišel na řadu můj „dobrý skutek“. Dveřím jsem pomohl ručně, ale běžícího nešťastníka jsem si nevšiml. Tak to vypadá, když pomáhám. Vysloužil jsem si z dálky jen naštvaný pohled a prostředníček jako gesto k mé unikátnosti. Jsem prostě jednička… Na Ruzyni jsme s dvouhodinovou rezervou v klidu vyřídili letenky i průchod kontrolou. Čekání na odlet se kvůli sněhové kalamitě nakonec prodloužilo o několik desítek minut.
Další prodlevu jsme přečkali už v letadle, kde se na nás usmívaly pohledné Španělky. Jejich angličtina ale byla horší jak drátem do oka. S úsměvem a se slovy, že šálu pro teď na týden schovávám, jsem se uvelebil do sedačky a těšil se na nějaké to přetížení a turbulenci. Protože jsem jako malý rád visel hlavou dolů a točil se v minicentrifugách na hřištích, let mě tolik nerozdováděl. Spíš se z těch plků, ať pilot vletí do nějaké větší větrné srandy, udělalo špatně někomu za náma. Pohled, kdy nekonečnou bělobu sněhu a mraků vystřídalo modré nebe a ostré slunce, byl překrásný. Minuli jsme vrcholky Alp a po chvíli vykouklo pod mraky i moře. Svůj bílý kabátek nebe odhodilo až v blízkosti Barcy. Espaňola nás vítala jedním z nejslavnějších měst světa…
Barcelona–Zaragoza–Jíťa
Barcelonské letiště nebylo dlouhé jak písnička, ale spíš jak vážnější opera. Modrý „Aerobús“ přistavený k našemu terminálu jsme hledat ani nemuseli a po mém „dos bijetes, placa katalúňa“ a slušnostech okolo jsem od řidičky vyfasoval dva lístky na cestu ke Katalánskému náměstí. Z důvodu pražské zimy jsme ale nestíhali původní bus v 18.30 na trase Barcelona–Zaragoza a vzhledem k nastalé tmě nemohla být řeč ani o focení okolí (ještě nás čekala cesta z náměstí na autobusové a vlakové nádraží Barcelona Nord). Uklidnil jsem se až při koupi lístků z automatu, který nám navrhl spoj jedoucí o hodinu později. Vlastně, uklidnil jsem se, až jsme v něm seděli. Jíti jsme napsali zprávu, že do Zaragozy dorazíme ve 23.00.
Po radostném objetí a Jítiném zvážení v náručí mi trochu ztuhl úsměv na tváři a půlky se ztáhly. Nebo obráceně. To je jedno, každopádně jsme dostali sprďana za to, že jsme s sebou dotáhli i zimu. Šála se v baťohu dlouho neohřála, protože prudký vítr zahnal rtuť určitě pod bod mrazu.
Večer v Zaragoze
Cesta z nádraží domů nám zabrala asi půl hodiny a za celou dobu pobytu jsem si ji nezapamatoval ani přes to, že naše procházky historickým centrem často končily podobně – kousek od komplexu, který má na starosti meziměstskou dopravu. Doma jsme se konečně zahřáli. Nejen teplem, ale i smíchem a neustálým rýpáním jeden do druhého. Bože, jak mi tohle chybělo. A nejen mě. Jíťa měla konečně příležitost pořádně někoho potípat. Ke všemu se přidal na její stranu i Jura, takže tentokrát spolu chlapi prostě netáhli. Sviňa jedna… Dali jsme si ještě popůlnoční čaj a trochu pečiva, vyměnili si ty nejvýraznější zážitky, co se za toho půl roku co jsme se neviděli udály, a ke druhé hodině ulehli do postele. Ještě předtím jsme promysleli plán na následující dny. Jíťu totiž čekala ve čtvrtek a pátek odpoledne škola.
Mrazivé centrum, tajemné Expo a papuče za čtyři padesát
Plán na čtvrtek byl jasný. Naša „Guia de puta madre“, jak Jíťu nazývají místní Erasmáci (znamená to něco jako kurevsky dobrá průvodkyně), nás doprovodí do centra a ke třetí hodině se rozloučíme. Bude pokračovat na univerzitu, já navrhl pokračovat na východ a pak zpátky podél řeky k nádraží Delicias, kterým jsme si prošli při příjezdu. Delicias je vlastně městská část, kam spadá i Jítin privát. Vyráželi jsme po dvanácté, vraceli se za tmy skoro za devět hodin. Guia dorazila ze školy až v deset večer.
I když jsme ve městě strávili dost času, byla to pro nás s Jurou rychlejší procházka. Prošli jsme si i míň frekventované a zapadlé části a skoro nefotili. Chtěli jsme vidět rozmanitost města, nejen kulturní památky. Podrobnější a zdokumentované cestování hlavními tahy jsme si naplánovali na další den. U vody jsme mrzli hlavně kvůli větru, ale cestou jsme mohli vidět opuštěné prostory Expa z roku 2008, přehršel volně poletujících papoušků v parku nebo velkolopá historická stavení ze druhého břehu – především kamenný most a Pilar, chloubu a symbol celého města.
Nákup potravin problém nebyl, horší byly papuče u Vietnamca. Na „Do you speak english?“ zakroutil jen hlavou. Ani ruce a nohy nepomohly, protože si myslel, že ukazuju čistící prostředek. Zachránila nás nakupující Španělka, které zjevně lámanou španělštinou vysvětlil, že má dva zákazníky, jimž nerozumí. Tady už angličtina pomohla a tak nás vysmátý majitel dovedl k nenápadné krabici s pantoflama. Ptali jsme se na cenu, ale bylo to jako mluvit do zdi. Ukázal nám ji na displeji a myslím, že i španělsky zahuhlal „nueve“, což je podobné francouzskému „neuf“ (díky, Jérôme, to učení číslovek se hodilo). Cena byla pro oba, takže jsme se s Bočim nasmáli, jak ta písnička „Koupím ti papuče, piˇó, za čtyři padesát, piˇó…“ seděla dokonale, jen to bylo v Eurech. Tím ale zábavný večer nekončil.
Na fiestě
Hoďku po nás přišla Jíťa. V deset večer jsme se navečeřeli a udělali si domluvený vinný večer se Sangriou. Byl to takový vstup do nálady před fiestou, což je jednoduše doba po jedné v noci, kdy město ožívá a bary se plní. My zamířili do Martiniky. Po několika různých panácích, které na nás nezabíraly, a odreagování při tanci, jsme zhruba po třetí ráno vyšli na vzduch. Já si užíval prostor, ve kterém jsem na jednom půlmetru čtverečním našel jen sebe a nikoho dalšího.
Než jsme vyzkoušeli jiný blízký bar, nebo spíš diskotéku, kde na zmíněném prostoru bylo asi pět lidí na sobě, strávili jsme na zimě asi hodinu. Se dvěma Španěly jsme probírali evropskou politiku a fotbal. Teda děcka spíš to první, já si s Davidem, fandou Bílého baletu, pokecal sám. Ó, konečně s někým, kdo má rád fotbal… Jen ho lehce podráždilo, že mám rád jak jeho tým, tak i místního rivala Barcelonu. Madrid a hlavně Ronaldo jsou jeho ikony. No a protože druhý bar byl těsný a zakouřený, navrhl jsem zakončit den procházkou domů. Usínali jsme, když začínalo svítat.
Odpočinkový pátek
Díky rannímu babuzňání jsme vstávali dost pozdě. Jíťa neměla náladu ani na školu, ani na učení, a tak jsme plán trochu upravili. Nechali jsme ji doma odpočinout si, zkoušela se i trochu učit, když už návštěvu přednášek částečně vynechala… Vyrazili jsme fotit centrum a udělat si menší okruh po Zaragoze. Protože nás hlad opustil, nenavštívili jsme nakonec restauraci, kde se dá za 12 € dosyta najíst. Za tuto fixní cenu se může člověk ládovat jak dlouho chce a čím chce. Vybírá si na talíř sám z regálků. O víkendu už na to nebude čas, takže hody tentokrát neuskutečníme.
Večer jsme si nechali na odpočinek, povídání a prohlížení vlastních fotek z prázdnin a výletů.
120km výlet do Monasterio de Piedra
Myslel jsem, že Jíťa vymyslela výlet do Petrova kláštera, ale stejně jako u nás má jméno i druhý význam – skála. Zhruba dvouhodinová cesta přes Calatayud, kde jsme přestupovali do mikrobusu, se postupně začala zvedat, až jsme dorazili na místo, kde byl krásný rozhled do okolí. Čistá jízda trvala míň, ale čekání na spoj ve skalním městečku nás zdrželo. Areál v blízkosti kláštera je úchvatný. Prostor o rozloze asi 4 km2 nabízí velké množství vodopádů a různých přírodních úkazů. Po vstupu jsme se nechali vyfotit s velkou sovou, která nás stála asi osm Euro i s brožurkou. Později, při odjezdu do Brna, jsme Jíti fotku nechali na památku. Z Monasterio de Piedra máme asi nejvíc fotek za celé Španělsko. Fotili jsme se u vodopádů, na hřebenu hory, v tunelu ve skále, s místníma čtyřnohýma kočkama, … Nejkrásnější pohled byl na klín masivu, kam se z výšky přelévaly tuny studené vody. Vítr ji rozprašoval desítky metrů do okolí, které se proměnilo v zimní krystalický ráj s rampouchy rostoucími ze země.
Samotný klášter už tak zajímavý nebyl, ale i tak jsme zachytili hodně zajímavých momentek. Domů jsme se dostali k deváté večer.
Fiesta č. 2 a pár drobností na památku…
Protože nám chození nestačilo, zopakovali jsme si noční ražení do města. Původně to měla být oslava narozenin ekvádorské kamarádky, ale nějak na nás zapomněli a tak jsme s Jíťou a Bočim zůstali sami. Naše průvodkyně nás zavedla do nejnamačkanějšího a nejoblíbenějšího baru v celé Zaragoze, kde nalívali opravdu parádní „čupitos“. Padlo několik originálně připravených panáků a nakonec jsme šli do známé Martiniky.
Jak se podobal čtvrtek sobotě, tak se podobal i pátek neděli. Vstávali jsme pozdě a odpoledně-večerní město jsme si zaznamenali do malých šedých krabiček. Prolezli jsme pár obchůdků se suvenýry a Jura si vybíral… Mě se hned v prvním krámku zalíbil skleněný kvádr s toreádorem nebo býkem uvnitř. Udělal jsem chybu, když jsem ho nekoupil hned a čekal, co bude dál. Po pěti obchodech jsme se k němu stejně vrátili, ale jako jediný už byl zavřený, kurňa… Tak aspoň toho toreádora namísto chtěného býka Jíťa vypátrala jako posledního svého druhu o pár desítek metrů dál. Zavítali jsme znovu k Pilaru, což je věhlasný kostel známý snad v celé Aragonii – španělské provincii ve středu země. Zajímavostí je teplota vnitřních prostor – tady se kostely prostě vyhřívají. Zavítali jsme také do částí centra, které jsme dřív spíš míjeli nebo jsme po nich dobíhali na noční bezplatný autobus. Do dvou let tu vyroste šalinová síť podobná té brněnské.
A zase domůůů
Když jsme se večer vraceli z města, zastavili jsme se na nádraží pro lístky. Zrada č. 1 byla v tom, že trojkový ranní bus byl plný a my tak museli koupit ten na pátou. Místo dvouhodinového klidu na letišti tak budeme v Barceloně spěchat a spoléhat se na bezchybný přesun… ha ha… Tu noc jsme ani nešli spát. Dopověděli jsme si to, co ještě nebylo vyřčeno, nabalili se a, což byla chyba č. 2, nakombinovali další dvě možnosti dopravy po Barceloně. Nejednou jsem podotknul, že i když je Aerobus o něco dražší, je to ověřená a jistá cesta na letiště. Metro i městský vlak v kombinaci s autobusem je sice levnější, ale nemáme čas minout přestup nebo zkoumat kam a co. Boči si nedal říct.
Jíťa nás ráno doprovodila. Nechal jsem ji do opatrovnictvní plyšového kamaráda, aby mi ho i sebe za dva měsíce v pořádku dovezla. Máváním jsem zapatlal sklo čistého autobusu a pak jsme usnuli. Párkrát jsem se probudil, ale oči jsem pořádně otevřel až v kopcích před Barcou. S Bočim jsme si s radostí otevřeli nějaké sladké dobroty s polevou. Úsměv nám klesl, když jsme ochutnali. Skoro jsem to chtěl vyplivnout. No nic… A odsud jsme se vezli, i když v trochu jiném smyslu.
Christine, náš krásný francouzský anděl…
Sice jsme získali cestou náskok a byli v Barceloně brzo, ale řidič zřejmě věděl o zácpě, ve které jsme nabytý čas zase ztratili. A protože jsme projížděli přes Barcelona-Sans, což je jeden z dopravních uzlů ve městě, Jura dostal zdánlivě dobrý nápad. Je zbytečné jet až do Nordu, kde autobus končí. Vlak i metro, které z tama vyjíždí, pokračuje totiž stejně přes Sans. Náhlý výstup nám tak ušetří čas. No, to ano, ale musel by se člověk umět orientovat. Boči se anglicky zeptal děvčete, které jelo a vystupovalo s náma. Ochotně nám poradila, ale byla ve spěchu a chtěla pokračovat dál. Když jsme se ale bezradně rozlíželi po areálu, zastala se nás, vrátila se a přidala se k nám. Nakonec jsme zjistili, že je Francouzskou žijící v Zaragoze a míří na svátky domů, tedy taky na letiště. Zavedla nás do blízké budovy, kterou se dalo dostat na metro a vlak. Platební karty nás oba zradily, tak jsme do automatu vecpali poslední mince, které nám zbyly. Prodleva ale způsobila to, že nám všem vlak ujel.
Ve spěchu jsem se ještě představil, její jméno jsme však kvůli stresu oba asi zapomněli. Máme ale tušení, že se jmenovala Christine. My jsme si ji tak prostě v srdcích společně oficiálně zapamatovali/pojmenovali. Její v podstatě neustálý úsměv a milá tvář mě trochu uklidňovala, k tomu její slabší angličtina byla kouzelná. Takový náš anděl na cestě, který ale mířil do jiného terminálu než my. K nezapomenutelné nervózní a úsměvné atmosféře se přidaly první paprsky vstávajícího slunce a postarší harmonikář, který procházel všemi vagóny. Po společné necelé hodince poznávání a pomoci jsme se ve spěchu rozloučili a zůstali sami. Nakonec to byla milá komplikace, ale nebýt jí, tak jsme se nesmáli a letadlo, které jsme stihli tak tak, nám uletělo.
A protože se dál už nic zajímavého nestalo (opomíjím krásný bukálový hlásek vynašeče odpadků v EC na trase Praha–Brno), zbývá mi sepsat po úvodu a stati taky závěr. Tedy, milá Jíťule, děkuju za krásný výlet, průvodcování a za tebe vůbec. Opatruj se a brzo se nám, mně, vrať :-) Čekáme tě doma…
